Poslední aktualizace:  13. června 2017


Charleyova teta

Nositele autorských práv k dílu zastupuje DILIA,
divadelní, literární, audiovizuální agentura z.s.,
Krátkého 1, 190 03 Praha 9

NESMRTELNÁ CHARLEYOVA TETA
Charleyova teta Brandona Thomase bývá často uváděna pod jménem Jevan Brandon-Thomas, to byl ovšem ve skutečnosti autorův syn, který je jen podepsán (spolu se svými sestrami – herečkami Silvií a Amy) pod ediční poznámkou k revidovanému vydání této komedie z roku 1933, respektive k vydání její zkrácené či zmodernizované verze (která se hraje častěji než delší hra původní).

Zvláštní shoda jmen vznikla tím, že Thomasovi potomci využili popularity svého otce a celé jeho jméno si zvolili jako své umělecké příjmení „Brandon-Thomas”. Námi uváděný překlad Zdeňka Vančury vyšel knižně v roce 1934 pod správným jménem. S oběma verzemi autorství se můžeme setkávat doposud – jak v knižních vydáních hry, tak při jejích inscenacích.

Světovou premiéru měla hra v Londýně 21. prosince 1982 v Royalty Theatre. Brandon Thomas napsal roli Babbse pro herce W. S. Penleye (viz obrázek), sám hrál Sira Francise. Penley hrál svou oblíbenou roli úspěšně mnoho let a na Charleyově tetě dokonce tolik zbohatl, že si za utržené peníze mohl nechat postavit své vlastní divadlo. Zbohatl v té době samozřejmě i Brandon Thomas – a také jeho rodina z Charleyovy tety žila ještě mnoho let po Thomasově smrti.

Od své britské premiéry tato výjimečná komedie rychle dobývala celý svět a těšila se vždy mimořádnému diváckému zájmu! Její první londýnská inscenace se hrála denně až do prosince 1896, čímž dosáhla celkem 1466 repríz a na celé čtvrtstoletí tak vytvořila britský rekord v počtu repríz jedné inscenace. Rovněž na americké Broadwayi se jako kasovní trhák hrála plné čtyři roky (1893 až 1897). Brzy se dostala také do Německa, Španělska, Dánska, Švédska, Norska, Itálie, Řecka, Francie, Kanady a dalších zemí.

Charleyova teta se tedy stala světově proslulou záhy po své premiéře a zájem o ni nekončí. Byla přeložena do více než třiceti světových jazyků, mimo jiné i do gaelštiny, čínštiny, jazyka zulu či esperanta. Pochopitelně se dočkala i filmových, televizních i hudebních adaptací. Poprvé byla zfilmována už v roce 1915 a filmů bylo podle ní natočeno celkem 18, televizních inscenací přibližně 25. Zfilmován byl také muzikál Kdo je Charley? (1952), který v Americe napsali Frank Loessera a George Abott (1948).

Role Fancourta Babberleyho poskytla velkou hereckou příležitost mnoha (nejen) renomovaným hercům, z nichž jmenujme kupříkladu Olivera Hardyho, Syda Chaplina, Emila Janningse, Rexe Harrisona nebo Gustafa Gründgense.

Na česká jeviště pronikla Charleyova teta již na konci 19. století – poprvé byla uvedena v Národním divadle roku 1894 v hlavní roli s Jindřichem Mošnou. Babbs patřil k nejúspěšnějším rolím Vlasty Buriana (1932), Lubomíra Lipského (1964), Jozefa Krónera (1964) nebo Jana Hrušínského (1996).

Například Mostecké divadlo uvedlo „Charleyovku” v poválečné historii poprvé roku 1993. V režii Milana Schejbala hrál hlavní roli Patrik Jílek.


Domů Zpět na Osoby a obsazení Nahoru

Vzpomínka manželky Brandona Thomase Marguerite Blanche Thomasové na světovou premiéru Charleyovy tety 21. prosince 1892 v Royalty Theatre
Večer příjemně ubíhal až do okamžiku, než se pan Penley coby Lord Fancourt Babberley objevil v černých dámských šatech, čepici, fiší a dlouhých rukavicích s ustřiženými prsty. V hledišti vypuklo hotové furóre, a představení se vlastně zastavilo.



W. S. Penley jako Lord Babberley
v převleku jako Charleyova teta

Štolba vévody z Cambridge se v proscéniové lóži tak smál, až spadl ze svého křesla rovnou na jeviště, kde zůstal ležet, svíjeje se v křečích řehotu. Pro herce bylo takřka nemožné zachovat klid. Každý pohled, který pan Penley vrhl, každá věta, kterou pronesl, vyvolala bouři smíchu v hledišti a odbourávala kolegy na jevišti. Výstup, kdy Brandon Thomas coby Sir Francis učinil nabídku k sňatku Charleyově tetě, přiměl publikum válet se smíchy. Svlékací scénu, která zapříčinila takový cambus na generálce, doprovázel veselý jekot rozjařených diváků. Teprve opona po druhém aktu a následná přestávka daly hledišti vydechnout.

„Další dějství už diváci nepřežijí,” mnul si spokojeně ruce pan Penley. Nakonec, byť s obtížemi, přežili.

O údajném vzniku námětu komedie Charleyova teta vypráví autorův syn Jevan Brandon-Thomas
Roku 1890 došlo ještě k jedné malé, pro vznik Charleyovy tety však klíčové události. Brandon Thomas se opět potkal s W. S. Penleym, komediantem malého vzrůstu a velkého hereckého umu. Náhodou. Ve vlaku, když se vracel z Waltonu na Temži, kde paní Thomasová dlela na zotavené v domě svého bratra. Ti dva se neviděli od nešťastné inscenace frašky Podnájemníci, kterou pro direktora Charlese Hawtreye Brandon Thomas adaptoval z francouzštiny a která v Hawtreyově divadle Globe i s Penleym v hlavní roli v lednu 1887 pohořela.

Řeč se pochopitelně točila hlavně kolem divadla. Penley mluvil dlouze o svých plánech založit si vlastní divadelní společnost, a zčistajasna položil otázku: „Nechtěl byste pro mne napsat hru?” Nabídka lákavá o to víc, že Brandon Thomas pokládal Penleyho za nepřekonatelného komika. Ale jeho odpověď zněla jaksi opatrně: „Když mne o hru požádá takový herec, jako jste vy, to už samo o sobě je inspirace. Ale najít pro vás něco zajímavého? Vždyť vy jste hrál všechno možné – mnichy, kuráty, číšníky, lordy, sportovce...” Penley se zatvářil truchlivě, jeho velké oči dostaly tak ztrápený výraz, že se Brandon Thomas stěží zdržel smíchu. Něco v hercově široké oválné tváři mu náhle připomnělo fotografii staré tety... v čepci a krajkové šále.

„Už vás někdy napadlo, abyste si zahrál ženskou?” Penley se bouřlivě rozesmál. „Šlo by ovšem o záměnu osob,” pokračoval Brandon Thomas, „a vtip by byl v tom, že byste vypadal veskrze jako ženská, ale pořád byste prozrazoval chováním, že ženská nejste!” (...)

Brandon Thomas nemařil čas; napsat hru pro jednu z největších londýnských hvězd, to byla příležitost, jaká se naskytne jednou v životě, a Thomas se jí chopil oběma rukama...


Domů Zpět na Osoby a obsazení Nahoru

Pramen: Internet
Divadlo Most

© Pavlína Schejbalová